Psychoterapie pro onkologicky nemocné, možnosti psychoterapie u lůžka

Ve svých úvahách o možnostech psychoterapie u onkologicky nemocných vycházíme z předpokladu, že onemocnění závažnou, život ohrožující chorobou, znamená pro člověka ztrátu dosavadních jistot, ohrožení všech zvyklostí a přesvědčení, o která se do té doby opíral. Musíme si uvědomit, že je to především životní situace bolestná a náročná, subjektivně logicky neprožívaná právě pozitivně, spojená se spoustou obav a strachu, plynoucích právě z předpokladů nemocného, z jeho očekávání a z významu, jaký on sám své nemoci dává.

Často odpovídáme na otázky typu: „Jak to ta psychoterapie dělá, že to funguje?“ Velmi důležitou skutečností, kterou v psychoterapeutickém procesu pojmenováváme, je fakt, že to, s čím se v životě trápíme, co nám působí trýzeň a utrpení, nejsou fakta nebo nějaké objektivní skutečnosti, ale jsou to právě naše představy, významy, jaké faktům dáváme a očekávání, která jsou s fakty spojena. Není to sama bolest nebo konkrétní omezení, ale strach z bolesti a přesvědčení o tom, že okolnosti jsou omezující, vědomí toho, co by bylo jinak, nebýt nemoci apod. A právě tady je obrovské pole působnosti pro psychoterapii, která pomáhá nemocným netrápit se zbytečně, zorientovat se v nové životní situaci a žít i přes nepříznivou prognózu smysluplný a naplněný život. Ať to zní jakkoli paradoxně.
Psychoterapie využívá nutné lidské potřeby – dávat faktům smysl, a ten se může v psychoterapeutickém procesu proměňovat.

Dále nás v psychoterapeutickém procesu zajímají především klientovy zdroje. Převážně takové, jak se vypořádat s nepříznivými vlivy a okolnostmi nemoci a rozhodování se o svém dalším bytí. Neméně důležitý je také zdroj podpory a pomoci pacientovi. Tímto hlavním zdrojem je především pacientova rodina a jeho přátelé. I oni mají svoje obavy, potřeby a očekávání, s chorobou spojené. Zkoušce je vystaveno fungování nepsaných pravidel v rodině a nakonec ve všech vztazích. Jelikož se představy o tom, jak by kdo měl v takové situaci vlastně fungovat, u jednotlivých účastníků většinou liší, dochází ke krizím a přehodnocování vztahů zrovna v době, kdy by bylo žádoucí se o ně opřít jako o něco stabilního. Skutečnou pomocí může být v takovýchto chvílích rodinná terapie.

Nemoc, jako by předurčovala specifická členství v sociálních systémech, specifickou roli, jednoduše řečeno, dotyčný člověk je najednou ve všech společenstvích za nemocného, a to jak ve společenstvích, ve kterých se dosud pohyboval, tak v nových, vznikajících právě v souvislosti s chorobou. Nemocný jakoby splynul se svou nemocí a přestal být vším tím, čím dosud býval. Přispívají k tomu jak ohledy okolí, tak dobře míněné rady zdravotních pracovníků typu: „…teď na všechno zapomeňte, nejdůležitější je, abyste se uzdravil.“ Člověk však sám o sobě nikdy není problémem nebo nemocí. Proto považujeme za užitečné využití externalizačních terapeutických postupů, v jejichž důsledku je pak nemoc vnímána jako více či méně důležitá okolnost v pacientově životě, ale vždy pouze okolnost, tedy něco mimo člověka samého. Takové oddělení umožňuje dotyčnému být taky něčím jiným než pacientem. Nemoc sama o sobě člověka naštěstí nezbaví jeho rolí – stále bude dítětem nebo rodičem, kolegou, přítelem nebo odpůrcem někoho…Bylo by chybou nechat vše ostatní ustoupit do pozadí. Tyto role jsou podstatou prožívání sebe sama, umožňují člověku prožívat kontinuitu a mohou být zdrojem uspokojení, bez ohledu na okolnost nemoci.

Souhrnně lze říci, že psychoterapie u onkologicky nemocných využívá v rozhovoru především práci s předpoklady, významy a se zdroji nemocného. Celkově mapuje adaptaci na vzniklou situaci. Za důležité považujeme zdůraznit, že reaguje na aktuální problémy a potíže, hledá adekvátní zdroje k řešení a v neposlední řadě poskytuje podporu a pochopení již jen faktem, „že na to nemocný není sám“. Respektujeme klientovo přání v ohledu na to, co chce řešit, co on považuje za důležité, respektujeme individuální rozdíly s přijímáním situace nemocného, nemáme dopředu připravená jasná pravidla jak a co říkat, vycházíme z potřeb nemocných, z toho, co v rozhovoru slyšíme.

V praxi se jako velmi užitečný jeví fakt včasného a dostupného navázání kontaktu s nemocným. Z tohoto důvodu se začaly naše služby rozšiřovat z ambulantní formy na psychoterapeutickou pomoc u lůžka nemocného. Za důležité považujeme období, kdy je nemocnému sdělena diagnóza, prognóza či terapeutický postup. Nemocný je nucen přijímat řadu informací a ze zkušenosti víme, že mnohdy není schopen vše přijmout, se vším se vyrovnat. Domníváme se, že v současném systému zdravotní péče je psychická podpora nemocných nedostačující. Dle našich zkušeností se ukazuje, že ošetřující personál bývá mnohdy až přetížen povinnostmi, které neumožňují postarat se o nemocného po psychické stránce tak, jak by potřeboval. Častým důvodem absence této pomoci bývá také fakt, že se lékaři a sestry „necítí“ být k tomuto oprávněni.

Zmatený a bránící se pacient je pak často označen jako „nespolupracující“, „divný“ apod..Právě zde je terapeut zdrojem podpory a povzbuzení, nutné k tomu, aby si nemocný vytvořil k informacím vlastní postoj, teprve ten mu pak může být návodem k chování v nové, nejisté situaci. Má-li jasno ve svých postojích, může se nemocný, ač ohrožen na životě, cítit psychicky v bezpečí a klidný.

MUDr. Olga Kunertová, Jana Chladová

Gaudia proti rakovině o.s.

Psychoterapie pro onkologicky nemocné, možnosti psychoterapie u lůžka